Seberealizace, vnitřní a vnější svoboda

Vždy se snažím ve svých filozofických úvahách uvádět své vlastní názory a naznačit své vlastní názory s minimem citací jiných. Smrt Václava Havla mě utvrdila v jednom mém názoru, že to, co dělám, dělám správně, jdu správnou cestou a přináší mi to uspokojení.   

Podle Aristotela jde o blaho vnitřní a pocit svobody z vykonaného a konaného. na rozdíl od Platonových idejích dobra. Všeobecného pojetí dobra. To jsou základní myšlenky, které jsem při opakování studia stačil pochytit. Ovšem vnitřní názory na věci mají podobné cesty, jako v době, kdy jsem na chvíli filozofii opustil. Jinak bych nebyl schopen jakýkoliv názor napsat.

  Idea dobra byla mou ústřední myšlenkou v době těsně před mým rozhodnutím, zkusit jinou cestu. Snad vyčerpání z filozofie, které jsem vlastně ukončil díky mnohým rozporům při studiu teologie a možnosti konzultací s mnohými lidmi. Naposledy pokus o tom, přesvědčit mě o univerzálnosti platnosti Božího slova. Pro mě to byla ztráta vnější svobody, a díky zkušenostem z předchozích studií a poznání utrpěla vnitřní svoboda.

  Po delší době jsem ovšem zjistil, že díky psaní nejen povídek mohu otevřít dveře svému vnitřnímu já. Hlavní otázkou dneška je pro mě schopnost vnímat sebe sama skrze názory vnější. Vnější svoboda, která je u nás všudypřítomná vede mnohé k cestě k otroctví, způsobu uvažování. Závislost nejen na alkoholu či drogách, ale i možnosti nazývat cizí snahu jako projev nedokonalosti, ješitnosti. Otázkou je, jak toho využít pro sebe. Můžeme se vzdát a stát se otroky názoru, třeba na literární tvorbu, názoru na konzumní způsob života, jaké množství čehokoliv je dostatečné, Kde končí a začíná chudoba, kde je ta pravá spravedlnost. Spravedlnost pro mě, kterou určujeme pro dalších 99% lidí, co souhlasí. Dle našeho názoru, “tvrdím to já, protože si jsem jistý, že s tím souhlasí všichni.”

  Závislost na věcech, lidech, penězích, čemkoliv je z vnitřního hlediska pocit otroka, který nemyslí na nic jiného, než na zachování života skrze mého pána. Nedostatek věcí, lidí, přátel, citový vztah k lidem, hledání pojetí svého snu, nedostatek peněz. I já sám se mnohdy stávám otrokem a ztrácím vnitřní svobodu ke konání správného. Vnitřního uspokojení, naplnění podstaty skutečnosti. Pro mě je to poznávání, filozofie, poznávání lidí, přírody. Chybami se člověk učí. Potřebné je najít pro sebe to nejdůležitější.

  Osobně mi k rozvoji vnitřní svobody schází vnímání okolí. Pocit nedokonalosti, hledání cesty k vnějšímu ideálu. Chovat se navenek tak, jak si představují ostatní. Má vnitřní svoboda o tomto nerozhoduje. Pouze chce být svobodná. Byť toužím po porozumění, můžu podlehnout. Byť toužím po uznání, po lásce, kterou najdu jen uvnitř sebe, ne u druhých.

  Vím, že se tomu budu učit celý život. Neznamená to ovšem, že jsem spoustu času promrhal svou nedokonalou cestou. Ideál svobody není jen vnější uspokojení z toho, že mohu navenek vyjadřovat své myšlenky, ale hlavně vnitřní zaměření ke správnému pojetí svobody.

  Je jisté, že pokud je vnější svoboda natolik rozvinutá, slábne náš vnitřní boj a hledání. Není vlastně důvod k žádnému boji za svobodu. Tato schopnost slábne a není podstatná.

  …. Může existovat krajní vnější nátlak a dokonalá vnitřní svoboda. Mučedník, politickývězeň, pronásledovaný kritik společnosti- ti všichni ukazují, že vnější nátlak se v zásaděnedotýká dobrovolnosti vnitřní svobody. Vnější nátlak je pro vnitřní svobodu dokoncevýzvou a vnitřní svoboda se v určitých případech osvědčuje až k smrti.

  Svoboda zajatce proti níž nic nezmůže ani mučení ani kat. ( Arno Anzenbacher- Úvod do filozofie)- Aristoteles.

  Osobně si myslím, že můj vnitřní boj o svobodu je dán vnějšími vlivy, kterými se zcela nechám vláčet jako otrok. Co na to řeknou, co mě zdržuje, kdo je ten, co mě hází klacky pod nohy. Jen tím, že mu věnuji svůj čas. Na druhou stranu, schopnost vnímat tyto, snad chyby jako impuls k svobodnému vnitřnímu projevu. V literatuře, filozofii a vztahu k ostatním lidem. Vnitřní svoboda znamená, dělat to, co mě uspokojuje a dává radost. Pocit smyslu života. Bez ohledu na vliv vnější svobody názoru na druhého.