Po transplantaci jsem byl ještě hodně ovlivněn vírou, která se měnila a opět navracela, do jiných kolejí. S tím, jak jsem přijímal cizí orgán a nové poznání. Že zdraví je jen jedno. A tvrdost příjímat ho jako skutečnost.
Je tomu už více než měsíc, co jsem odešel z lesa a zápasil sám se sebou. Se svou minulostí, depresí, které vyvolaly jistě léky, které beru po transplantaci. Hovory s Bohem a také sám se svým svědomím.
Předevčírem jsem se vrátil ze své poslední kontroly v IKEM- u, kde proběhla biopsie ( odebrání vzorku transplantované ledviny). Pobyt, byť jen dvoudenní nebyl zrovna příjemný, protože jsem musel strávit 24 hodin na lůžku. Jedl jsem jako bych byl nepohyblivý, ale dalo se to vydržet. Pacienti, kteří se nedávno podrobili operaci měli stejné názory na pobyt na JIP, tak jako já před čtvrt rokem. Tedy nic nového. Každý z nich měl deprese a i pacienti, kteří jsou dělší dobu po transplantaci jí mají též. To mě uklidnilo.
A tak jsem se vydal na to samé místo, kde jsem naposledy Medvídka uviděl. Byl schovaný a chystal své doupě na zimu. Když mě uviděl byl radostí bez sebe. Sedl si na to své místo, já vedle něj a povídali jsem si o všem, co se událo. Najednou jsem začal chápat i spoustu souvislostí, proč k tomu došlo a jaké ponaučení z toho plyne.
Jak důvěřovat lidem? Přemýšlel jsem dlouho o tom, zda by měl člověk ze sebe vydat vše, ale nečekat žádnou odměnu. Od člověka? Medvídek se usmál a řekl: “Nečekej odměnu od člověka, jinak se ti nedostane odměny od Boha.”
Tak tohle mě zarazilo, ale když jsem tak uvažoval a ještě k tomu po tak dlouhé cestě, měl vlastně pravdu. Poklepávání po ramenech a následná nevšímavost či závist či hůře nenávist od lidí přináší jen trápení. Říci člověku pravdu, která zabolí, už jen proto, že se dotýká toho, co si doposud myslel, je pro něj dosti bolestivé.
Myslíme si o lásce, že jsou to jen nádherná slova, která se člověku líbí? Řekněme mu pravdu a bude nás nenávidět. Proč to říkám? Sám jsem to poznal ze svého chování a chování jiných lidí.
“Tak už tedy chápeš, proč nemůžeš očekávat od člověka uznání? Ale jak je krásné, když ho dáš člověku ty sám a nečekáš na to, že se ti dostane lásky?”
Uznal jsem, že jsem ze sebe vydal tolik, že jsem se sám zničil. Myslel jsem si to. Proto mě bylo tak smutno.
Medvídek se postavil, protáhl si tělo a nakonec pravil: “Nezničil, jen jsi nevěděl, že odměna od Boha má mnohem větší cenu, než pochvala od člověka.”
Aha, tak proto jsem se při návratu z Prahy tolik uklidnil. Proto jsem pochopil význam slov z Knihy, které jsem dřív pochopit nedokázal, protože jsem nevěděl.
“No právě, pochopit Písmo není legrace. Mnozí o sobě tvrdí, že ho znají. Ale nepoznali ho na vlastní kůži, vlastními zkušenostmi. Mohl bys člověku říci, nikdy tě nezradím, nikdy tě neopustím a přesto zradíte? Právě tak jako Petr Ježíše? Proč stále tedy opakujeme ty chyby? Chceš se z nich poučit? Pak tak učiň. Nemluv, nepoučuj, ale konej.” Medvídek zalezl do svého doupěte.
Vydal jsem se na cestu. Zastavil jsem se v hospůdce na pivko a díval se okolo sebe. Na lidi, kteří si vyšli na zmrzlinu se svými dětmi, milými a známými. Kousek vedle mě zastavilo auto.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.